
Jan Veselý
4. 5. 2026

Půl roku klidu. A teď zpátky do tréninku 🏃♂️
Loňská sezóna byla z mého pohledu opravdu povedená. Jasně, hranice 3 hodin na Budapešťském maratonu nepadla, což byl hlavní cíl, ke kterému jsem dlouhodobě směřoval. Ale i když se to nepovedlo, nic to nemění na tom, že jsem měl po sezoně skvělý pocit. Běžecky jsem se posunul, tělo fungovalo, hlava držela a já měl hlavně jednu velkou výhodu: přesně jsem věděl, co musím zlepšit.
Věděl jsem, kde jsem ztrácel. Věděl jsem, co mi chybělo. A věděl jsem, že pokud všechno dobře poskládám, můžu být v nové sezoně silnější než kdy dřív.
Do nové sezóny jsem proto vstupoval s velkým očekáváním. Těšil jsem se, že budu silnější, chytřejší a připravenější. V hlavě byl jednoduchý plán: odpočinout, znovu začít, trénovat systematicky, zlepšit slabiny a vrátit se na start maratonu s jediným cílem - konečně zlomit hranici 3 hodin.
Jenže jak už to tak bývá, život se na moje běžecké plány podíval, pousmál se a řekl: „Tak to zkusíme trochu jinak.“ 😅
Sezóna, která skončila dřív, než začala
Začátkem prosince jsem dostal COVID. Nebyla to žádná lehká rýmička na dva dny, ale nemoc, po které jsem cítil, že tělo dostalo pořádnou ránu. A protože jsem nechtěl návrat uspěchat, snažil jsem se být tentokrát opravdu rozumný.
Žádné hrdinství. Žádné „ono se to rozběhá“. Žádné ego na prvním místě.
Dokonce jsem absolvoval speciální vyšetření, abych měl jistotu, že můžu začít znovu naplno. Chtěl jsem mít klid v hlavě a vědět, že návrat do tréninku bude bezpečný. Jenže zhruba čtyři týdny po COVIDU přišlo něco, co jsem rozhodně nečekal. Začal jsem cítit tlak na hrudi.
A to je přesně ten typ signálu, který člověk nechce ignorovat. Najednou nebyl hlavní problém tempo na kilometr. Nebyl to objem, tepovka při long runu ani otázka, kdy začnu s intervaly. Hlavní otázka zněla úplně jinak: Co se děje se srdcem?
Když se běžecký plán změní v kolečko po doktorech
Začalo běhání po doktorech. Vyšetření, čekání, nejistota a také věty, které člověk úplně slyšet nechce. Hned při jednom z prvních vyšetření jsem se dozvěděl, že infarkt ve čtyřiceti letech vlastně není nic úplně výjimečného a že se nedá jen tak vyloučit.
No… upřímně? Tohle mě zrovna neuklidnilo. 😄 Člověk si jde pro jistotu, že bude brzy zase běhat, a místo toho najednou poslouchá slova jako infarkt, tepny, srdce a riziko.
V tu chvíli se všechno trochu zastaví. Najednou nejde o osobák. Nejde o maraton. Nejde o Stravu. Nejde o Garmin. Jde jen o jednu věc: aby bylo všechno v pořádku.
Naštěstí první vyšetření podezření na infarkt vyvrátila. Jenže tím to neskončilo. Spíš naopak. Začalo další hledání příčiny.
Echo srdce, zátěžový test a první velký otazník
Následovalo echo srdce a výsledek byl v pořádku. To byla samozřejmě dobrá zpráva, jenže tlak na hrudi a nejistota nezmizely jen proto, že jedno vyšetření dopadlo dobře.
Dalším krokem byl zátěžový test v Centru nukleární medicíny. A právě tam přišel první výsledek, který zněl vážněji. Ukázalo se, že se levá komora srdce během zátěže z 12 % neprokrvuje.
To už nebyla věta, kterou člověk jen tak přejde. Najednou se začalo mluvit o možnosti, že by mohlo jít o problém s tepnou. Možná ucpání. Další vyšetření. Další nejistota. Další stopka.
Byl jsem proto odeslán na koronarografii, kde měli průchodnost tepen zkontrolovat. A pokud by se problém potvrdil, rovnou by se řešil zavedením stentu.
Tohle už nebyl běžecký restart. Tohle byla realita, která člověka velmi rychle vrátí nohama na zem.
Krátká hospitalizace a čekání na verdikt
Následovala krátká hospitalizace v nemocnici. Upřímně, tohle období nebylo vůbec příjemné. Člověk je zvyklý řešit, jestli se mu chce na trénink, jestli zvládne tempo nebo jestli ho bolí nohy po dlouhém běhu. A najednou leží v nemocnici a čeká, co ukáže vyšetření srdce.
Koronarografie ale naštěstí dopadla dobře. Tepny byly průchodné, žádný nález, který by ukazoval na zásadní problém, se nepotvrdil a žádný stent nebyl potřeba. Obrovská úleva.
Jenže zároveň nepřišla definitivní odpověď. Tepny v pořádku. Echo v pořádku. Infarkt vyvrácený. Ale potíže tu byly a výsledek zátěžového testu pořád visel ve vzduchu jako nepříjemný otazník.
Další možnou příčinou byl zánět srdečního svalu. A to už je věc, u které není prostor na hrdinství. Žádné „zkusím si jen lehce vyklusat“. Žádné „dám pár kilometrů a uvidím“. Pokud je podezření na problém se srdcem, běžec musí udělat to nejtěžší: nedělat nic.
Tři měsíce čekání. Bez sportu. Bez námahy. Bez běhu.
Lékaři mě objednali na MRI srdce, které mělo potvrdit nebo vyvrátit zánět srdečního svalu. Jenže termín byl až za tři měsíce. A do té doby? Kompletně bez námahy a bez sportu.
Pro běžce naprosto skvělá zpráva. Tedy pokud má rád utrpení jiného typu než při intervalech. 😄
Běhání najednou nebylo možné. Tréninkový plán přestal existovat. Forma začala mizet. A s ní i všechno, co člověk měsíce a roky budoval.
Nejdřív si říkáte, že pár týdnů nic neznamená. Pak uběhne měsíc. Pak další. A najednou cítíte, jak se z běžce, který řešil maraton pod 3 hodiny, stává člověk, který řeší, jestli může vůbec znovu začít.
Psychicky to nebylo jednoduché. Nešlo jen o samotné čekání, ale hlavně o nejistotu. Nevědět, co bude. Nevědět, jestli je srdce opravdu v pořádku. Nevědět, kdy zase vyběhnu. A nechtít riskovat něco, co by za žádný osobák nestálo.
Naivní plán: soukromá klinika a MRI za 14 dní
Samozřejmě jsem se snažil najít rychlejší cestu. Moje představa byla jednoduchá: obvolám soukromé kliniky, objednám se na MRI a za čtrnáct dní mám hotovo.
Realita ale byla trochu jiná.
MRI se sice nabízí na více místech, ale MRI srdce už je úplně jiná disciplína. To prý dělají jen větší nemocnice a termíny nejsou zrovna na počkání. Takže moje rychlá záchranná akce moc rychlá nebyla.
Nakonec se mi ale podařilo dostat do jablonecké nemocnice přibližně o měsíc dřív. A i když měsíc navíc bez čekání zní jako výhra, pořád to znamenalo další dlouhé týdny nejistoty.
Pak už nezbývalo nic jiného než čekat na výsledky.
Dobrá a špatná zpráva
Když jsem si šel do nemocnice pro výsledky, byl jsem hodně nervózní. Tohle nebyl výsledek závodu, kde člověk otevře aplikaci a podívá se na čas. Tohle nebylo čekání na fotky z trati nebo mezičasy. Tohle bylo čekání na odpověď, která mohla rozhodnout o tom, jak bude vypadat další část mého života. Nejen běžeckého.
Doktor mě přivítal větou: „Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu.“
Ideální začátek konverzace nad výsledky. 😅
Dobrá zpráva byla ta nejdůležitější. Srdce je zcela funkční, zánět srdečního svalu jsem neprodělal a z pohledu MRI nebyl nalezen problém, který by znamenal zákaz sportu.
A špatná zpráva? Přesně se neví, co moje potíže způsobilo.
To je zvláštní pocit. Na jednu stranu obrovská úleva, že se nejhorší scénáře nepotvrdily. Na druhou stranu člověk pořád nemá úplně jasnou odpověď. Ohledně nedokrvování levé komory se zatím nemusí nic zásadního řešit, jen bude potřeba vše dál sledovat a chodit pravidelně ke kardiologovi.
Ale ten nejdůležitější závěr zněl jasně: bez omezení sportovních aktivit. ✅
Možnou příčinou potíží může být dlouhý postcovidový syndrom, ale na 100 % to říct nejde. A vlastně je to celé trochu symbolické. Běžec má rád čísla. Tempo, tep, kilometry, HRV, grafy a tabulky. Jenže tělo občas nepřinese přesnou tabulku. Občas jen řekne: zastav. A člověk musí poslechnout.
Půl roku ticha
Když se na to podívám zpětně, bylo to zvláštní období. Půl roku bez pořádného tréninku. Půl roku bez cílené přípravy. Půl roku, kdy se místo běžeckých plánů řešily termíny vyšetření. Půl roku, kdy jsem víc než tempo sledoval vlastní tělo.
Nebudu lhát, bylo to těžké. Forma šla dolů, motivace se chvílemi ztrácela a hlavně bylo složité smířit se s tím, že všechno, co jsem chtěl na jaře budovat, se odkládá na neurčito.
Ale možná i tohle k běhání patří. Nejsou to jen osobáky, závody a povedené tréninky. Jsou to i pauzy. Nemoci. Zranění. Pochybnosti. Návraty od nuly.
A právě návraty možná ukážou víc než samotné závody. Když je forma nahoře, běží se dobře. Když se všechno daří, motivace se hledá snadno. Když padají kilometry, člověk má pocit, že má věci pod kontrolou. Ale když začínáte znovu, tam se ukáže, jak moc to opravdu chcete.
První běh. Žádné tempo, jen čistá radost 🏃♂️
A pak konečně přišel den, kdy jsem mohl znovu vyběhnout.
Nebyl to žádný velký trénink. Žádné tempo, žádný test formy, žádné dokazování si, že „to tam pořád je“. Popravdě, forma je aktuálně přesně na úrovni 0. 😄 Možná 0,5, když budu hodně optimistický.
Ale ten první běh po povolení sportu byl něco, co se těžko popisuje čísly. Hlídal jsem si jen tepy, abych je udržel v nějaké rozumné míře, a jinak jsem si užíval každý krok. Neřešil jsem tempo. Neřešil jsem, jak to bude vypadat na Stravě. Neřešil jsem, že bych dřív běžel stejnou trasu úplně jinak.
Byla to čistá radost z toho, že můžu.
Že můžu obout boty. Vyjít ven. Rozběhnout se. Cítit vzduch, nohy, dech a ten známý pohyb, který mi půl roku tolik chyběl. V tu chvíli nebyl důležitý žádný maraton pod 3 hodiny. Nebylo důležité, kolik kilometrů naběhám další týden. Důležité bylo jen to, že jsem zpátky venku a tělo dostalo šanci začít znovu.
A přesně tenhle pocit mi připomněl, proč vlastně běhám. Nejen kvůli časům. Nejen kvůli cílům. Nejen kvůli závodům. Ale i kvůli obyčejné radosti z pohybu, kterou člověk často začne brát jako samozřejmost až do chvíle, kdy mu ji někdo nebo něco na delší dobu vezme.
Zpátky na startovní čáru
Takže teď už konečně můžu říct: hurá zpátky do tréninku. 🔥
Samozřejmě ne zpátky tam, kde jsem skončil. To by byla iluze. Po půlroční pauze se nedá navázat na předchozí objemy, tempa ani ambice. Tělo si musí znovu zvyknout, hlava musí zůstat trpělivá a ego musí ideálně sedět někde hodně vzadu a moc do toho nemluvit.
První týdny proto nebudou o rychlosti. Budou o pravidelnosti, tepovce, pocitech a opatrném skládání základů. Každý kilometr bude mít cenu ne proto, že bude rychlý, ale proto, že bude znamenat návrat.
První výklus bez potíží. První týden s pravidelným pohybem. První delší běh. První pocit, že se tělo zase probouzí.
A i když to možná bude chvílemi bolet - hlavně ego při pohledu na tempo - jsem za to vlastně vděčný. Protože po tom všem je možnost znovu běhat obrovský dar.
Cíl zůstává. Jen cesta bude jiná
Sen o maratonu pod 3 hodiny nezmizel. Jen dostal pauzu. Možná delší, než jsem chtěl. Možná nepříjemnější, než jsem čekal. Ale pořád je tam. Pořád někde v hlavě svítí jako maják, ke kterému se chci jednou znovu přiblížit.
Teď ale nechci nic uspěchat. Nejdřív je potřeba znovu vybudovat základ, vrátit pravidelnost, zvyknout tělo na zátěž, sledovat reakce a hlavně zůstat zdravý.
Protože jestli mě tahle půlroční pauza něco naučila, tak to, že forma se dá znovu natrénovat. Ale zdraví se ošidit nedá.
Začíná nová kapitola. Nebude to návrat hrdiny, který po půl roce vyběhne a za týden běhá tempa jako dřív. Bude to pomalé skládání kostek. Jeden běh za druhým. Bez velkých gest, ale s velkou chutí.
A co mi ta pauza vlastně dala?
Aby to celé nevyznělo jen jako půl roku čekání, nejistoty a ztracené formy, musím říct jednu důležitou věc. Několik pozitivních věcí to nakonec stejně mělo. A možná to byly vlastně ty nejcennější.
První je, že si tělo opravdu odpočinulo. Po letech tréninku, závodů, plánů a neustálého přemýšlení, co zlepšit, dostalo něco, co bych mu asi dobrovolně nikdy nedal - dlouhý klid. Jestli právě ten pomohl k tomu, že potíže zatím samy odezněly, to samozřejmě nevím. Ale aktuálně je to dobré. Ťuk, ťuk, ťuk. ✊
A ta druhá věc je ještě důležitější. Měl jsem mnohem víc času na děti. Čas, který by jinak často zmizel v tréninku, regeneraci, plánování nebo závodech, jsem mohl trávit s nimi. A bylo to strašně moc příjemné. Všechen volný čas jsem byl s nimi a zpětně musím říct, že právě tohle pro mě bylo z celé pauzy asi největší uvědomění.
Ono totiž vůbec není špatné se někdy zastavit. Zpomalit. Přestat řešit kilometry, tempa a formu. A najednou zjistit, že i když je běh obrovská součást života, není to ta nejdůležitější věc.
Běh mi chyběl. Hodně. Ale tenhle půlrok mi zároveň připomněl, že život se neměří jen podle naběhaných kilometrů a časů v cíli. Někdy mají největší hodnotu úplně jiné momenty. Ty obyčejné, doma, s rodinou, bez hodinek na ruce a bez plánu v kalendáři.
A možná právě díky tomu se teď vracím trochu jiný. Pořád s chutí běhat, pořád s cíli v hlavě, ale i s větším respektem k tomu, co všechno je kolem běhu ještě důležitější.
Takže ano, forma je pryč. Ale tělo si odpočinulo, hlava si srovnala priority a já jsem si připomněl, že někdy je i nucená pauza vlastně dar.
Zpátky od nuly. Zpátky s respektem. Zpátky na cestu.
Maraton pod 3 hodiny si ještě počká.
Ale já se vracím. 💪
Další článek
