🔺Týden 41/52 ✅

Když tělo mluví jasně

Poslední týden před maratonem bývá klíčový – nejen fyzicky, ale hlavně mentálně. Všechny měsíce příprav se schylují ke zkoušce, která trvá pár hodin, ale v hlavě ji člověk běží mnohem déle. Tento týden mi ukázal, že ani dokonalý plán se neobejde bez překážek. Ale právě ty z nás dělají silnější běžce.

Úterý: Kvalita 5 km + 2×1 km - tělo vysílá signály ⚡️

Trénink měl být posledním ostrým testem před maratonem. Předepsané tempo jsem sice udržel, ale pocitově to byla katastrofa. Nohy byly těžké, dech nešel do rytmu a tepová frekvence byla výrazně vyšší, než bývá normálně. Už tehdy jsem tušil, že něco není v pořádku.
A nemýlil jsem se – v noci přišlo silné pocení a bolest v krku. Tělo jasně řeklo: „Dost.“

👉 Poučení pro ostatní běžce:
Poslouchejte své tělo. Zvyšující se tepy při známé zátěži často signalizují přicházející nemoc nebo přetížení. Někdy je lepší ubrat, než později litovat.

Středa: Regenerace a stopka 🛌

Den bez běhu. Ležel jsem, pil čaje, doplňoval vitamíny a snažil se dát dohromady. Žádné hrdinství – teď už nebylo co dohánět, jen udržet tělo funkční.

👉 Proč je regenerace klíčová:
V posledních dnech před závodem už nic nenatrénujete, ale můžete hodně pokazit. Regenerace je moment, kdy se tělo opravuje a připravuje na výkon.

Čtvrtek: Lehké rovinky - test, jestli to půjde 🌀

Trénink 6×200 m s meziklusem 200 m měl být jen test, zda můžu běžet. Přiznám se, že jsem váhal, jestli vůbec vyběhnout. Nakonec jsem si řekl: „Buď mě to dorazí, nebo pomůže.“ Naštěstí to druhé. Tempo bylo svižné, dech v pořádku a tělo jako by se restartovalo.

👉 Proč má smysl lehce se rozhýbat i při nemoci:
Krátký dynamický trénink může napovědět, jestli tělo zvládne závodní režim. Ale pozor – musí být opravdu lehký, žádné heroické výkony.

Pátek & Sobota: Klid, regenerace a dilema 🤔

Před maratonem už jsem běhat nešel. Každý den jsem poslouchal tělo, hydratoval, spal a snažil se držet v klidu. Jenže podle hodinek a metrik HRV to vypadalo, že tělo stále není zregenerované.
Ranní tepovka byla vyšší než obvykle, HRV nízké a tělo zkrátka signalizovalo přetížení. Na psychice to samozřejmě nepřidá - v hlavě vám běží myšlenky typu „Co když to zítra nezvládnu?“ nebo „Mám vůbec startovat?“

Nakonec jsem si řekl, že člověk není jen číslo v aplikaci.
Data jsou skvělý pomocník, ale ne vždy vypovídají o skutečném stavu. Tělo si umí sáhnout pro rezervy, o kterých často ani netušíme. A v mém případě se to přesně potvrdilo - během závodu se nakonec žádná únava neprojevila.

V sobotu jsem doladil poslední detaily - stravu, gely, vybavení i občerstvovací lahvičky. Neonové lahvičky jsem si obarvil tak, aby byly nepřehlédnutelné - malý detail, který se později ukázal jako geniální tah.

A definitivně jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Buď to půjde, nebo nepůjde. Ale závod si vezmu jako odměnu za všechny ty týdny dřiny.

Neděle: Den D - Budapešťský maraton 🇭🇺💥

Budík v 6:00, lehká snídaně, lehká nervozita. Start závodu v 9:00, ale už v 7:00 jsem byl na místě. Odevzdal jsem lahvičky, převlékl se a v klidu se rozcvičil.
Cíl byl jasný: držet tempo 4:17 min/km a nenechat se strhnout davem.

Startovní výstřel a já vyrazil. První kilometry kolem Dunaje - krása i respekt. Snažil jsem se běžet chytře, držet rytmus a využívat skupinky běžců jako přirozený štít proti větru. A ono to fungovalo.

Když jsem na 4. kilometru zahlédl svou neonovou lahev mezi patnácti ostatními, měl jsem radost jako dítě - všechno šlapalo.
Tempo stabilní, hlava klidná, dech pravidelný.

Na 20. kilometru jsem se přistihl, že se usmívám. V hlavě ticho, jen rytmus kroků.
Od 30. kilometru jsem čekal legendární „maratonskou zeď“, ale nepřišla. Jen mírná únava, nic víc.

Na 35. kilometru jsem si řekl: „Tady už to nevzdám. Teď už to doběhnu i po čtyřech.“
A tak jsem běžel dál, soustředěně, krok za krokem.
Na 37. kilometru jsem zrychlil a začal předbíhat jednoho běžce za druhým. To byl ten moment, kdy jsem věděl, že to dám.

Poslední most, poslední stoupání, a pak - cílová rovinka.
Viděl jsem rodinu, děti křičely a tleskaly, Esterka i Robin natáhly ruku, dal jsem jím placáka a v tu chvíli jsem měl slzy v očích.
Cíl: 3:01:29.
Mimo vysněný limit, ale s pocitem vítězství. A hlavně, každý doběhnutá maraton se počítá 💪

Shrnutí týdne 🏁📊

Tento týden byl psychologická i fyzická zkouška. Tělo na hraně, hlava plná pochybností, ale vůle silnější než nemoc. Každý běžec zná ten okamžik, kdy nejde jen o svaly, ale o srdce. A přesně o tom byl tenhle týden.

📊 Statistika týdne:

• Naběháno: 68,3 km

• Čas: 5 h 42 min

• TSS: 430

Závěrem ❤️

Maraton je víc než závod. Je to zrcadlo celé přípravy, od prvního běhu po poslední kilometr. A i když mi na časomíře chybělo pár sekund k vysněné hranici, odnesl jsem si mnohem víc – pokoru, sílu a radost z cesty.

Samostatný článek s detailní analýzou závodu, rozborem tempa a strategií vyjde v dalším příspěvku na blogu.